Článek z Lidové demokracie
NEDĚLE s LD č. 14, dne 9. dubna 1977
Pro krásu kraje
V lašském kraji postaven nový moderní kostel
V dobách, kdy v kraji pod Radhoštěm sídlilo ještě obyvatelstvo pohanské, byl vzhled krajiny i obce Tiché zcela jiný než dnes. Vody, které pramení v Beskydech, vybírají si své řečiště podle přírodního zákona vždy tam, kde je terén nejhlubší. A tak je tomu právě i v údolí říčky Tichávky. Za jarního tání, za letních bouří i průtrží mračen trpělo obyvatelstvo v údolí Tichávky častými povodněmi a přívaly, které odnášely úrodu, podemílaly břehy i lidská obydlí, splachovaly úrodnou prst z polí a byly často příčinou bídy, utrpení a chudoby. Marné byly modlitby a oběti Radegastovi, který vládl z nedalekého Radhoště.
S příchodem slovanských věrozvěstů byla socha Radegastova zbořena a na její místo postaven kříž. Z křesťanských světců byl tu zvláště uctíván svatý Mikuláš, kterého prý měli v úctě především plavci a námořníci, protože za svého života zachránil loď před ztroskotáním. Tohoto světce si Tichavští zvolili za ochránce v době hladu, moru a války, bouří, povodní a vodních přívalů. A tu se prý stala podivná věc: vody, které pramení v Beskydech, si vyryly najednou jiné koryto, přestože řečiště Tichávky leželo nejhlouběji. Říčky Bystrá, Lomná i Lubina tekou kolem Horeček, Stražky, směrem k Vlčovicům, Příboru a dále do Odry a k moři. V údolí Tiché zůstal jen menší potůček, který od té doby již nikdy nezpůsobil větších škod. Proto pak Tichavští postavili kapličku, zasvěcenou sv. Mikuláši. Archiv hukvaldského hradu zaznamenal o ní zprávu r. 1174. Během staletí byla kaple postupně rozšiřována, až vznikl onen známý překrásný dřevěný tichavský kostelíček, obdivovaný milovníky starého lidového stavitelského umění, tolikrát zpodobený našimi významnými umělci. Zvěčnila jej ruka Blažíčkova i Strnadelova a v lásce k rodnému kraji rožnovští bratří Jaroňkové, známí svými čtyřbarevnými dřevoryty, i tvůrce frenštátských betlémů, řezbář Knebl, frenštátský malíř Bartoš i tichavský Jančárek, malířka Knězková – Parmová a malířka na skle Fojtíková, ostravský Kutzer i přerovský Mervart a moravští malíři Ondrušek, Wellner i Vlodek. Nebude nikdy zapomenuta ta vzácná lidová památka. Má provždy své místo v českém výtvarném umění.
Z POPELA NOVÉ DÍLO
Dne 13. srpna 1964 blesk zničil malebný skvost, vévodící tichavskému údolíčku. Srdce zdejších lidí se sevřela jako kdysi srdce Pražanů, když shořela Zlatá kaplička nad Vltavou – Národní divadlo. Byla tu hned pochopitelná touha znovu vystavět kostelík tak, jak býval. Nesnadno se přivykalo názoru památkářů: nenapodobovat historickou stavbu, ale postavit kostel moderní, svědectví doby dnešní. Ze soutěže vypsané konsistoří vyšel ze čtrnácti jako vítězný návrh olomouckého architekta Lubomíra Šlapety, rodáka z lašského kraje – člověka, který má v krvi ten podhorský kraj se svátečností frýdeckých, štramberských i tichavských poutí, s vážností poutních zpěvů i čirou veselostí pouťových radostí, cukrových „uší“, voňavých frenštátských zapékaných klobásek i „pandurů“ – panáků z místeckého perníku. Ten líbezný kraj, kde nezarostl ještě janáčkovský chodníček z Hukvaldů k tichavskému kostelíčku. Bylo to víc než úkol: Vyjádřit prostou vážnost i radostnost tohoto kraje a jeho lidu v oproštěném tvaru moderního kostela, stejně vřelém a opravdovém, jako byl starobylý kostelík dřevěný.
Na témže místě, kde stával dřevěný kostelík, po levém břehu říčky Tichávky, na pahorku uprostřed obce, v samém středu prastarého venkovského hřbitůvku, obehnaného okrouhlou zdí – započala před osmi lety stavba nového kostela. Společné dílo šikovných rukou. Neboť tady v Tiché zná každý desatero řemesel. Desatero řemesel znají tu i zkušení důchodci, kteří často i bezplatně pracovali v dobrovolných brigádách. Desaterou zručnost musí mít ti, co odtud jezdí pracovat do kopřivnické automobilky, i havíři odtud, co fárají v ostravských dolech, i ti, co pracují v textilkách ve Frýdku-Místku a ve Frenštátě či doma v tichavském JZD. Z dobré vůle dali svůj volný čas. Pracovalo se s nadšením a nebylo problémů, který by se nezdolal. Jako by měli v krvi to starodávné, napsané za oltářem starého kostelíka: „Ať si bude jak si bude, předce jaksi nebude, ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo.“ A když najednou nebylo dost přitesané žuly na kostelní věž, vyzděnou už až po dveře, rozjeli se Tichavští za kameníky do lomu v Žulové a požádali je, aby jim do Tiché přijeli přes sobotu a neděli natesat hrubý kámen na „haklíky“. Přijeli. Tichavští pomáhali a jeden z nich se dokonce tak výborně naučil přitesávat žulové kvádry, že ho parta z Žulové chtěla přijmout mezi sebe. Přitesával pak o sobotách a nedělích až do konce stavby věže a pak se přidal hned k svému bratru, k partě malířů, a pak zas hned kostkami dláždil podlahu kostelní předsíně. Neboť – to všecko, i malba kostela i nátěry, byla vedle mistrů řemesla – prací tichavských amatérů.
K úžasu architekta se najednou na nedokončené stavbě objevila – dřevěná valašská věžička. Podobná té na starém kostelíčku. Ze zbytků dřeva ze starého kostelíka ji vytvořil tichavský Ant. Drozda. Ten, který nám vypravoval tu krásnou pověst o založení tichavského kostelíka. Nemohla se sice stát součástí nového kostela, ale našla místo jako svérázná zvonička hned vedle něho, jako vzpomínka na starý kostelík a doklad lásky a úcty k dávné lidové tradici. Její malý zvučný zvon doprovází ty, které přijímá ve svou náruč pokojný tichavský hřbitůvek.
MODERNÍ ARCHITEKTURA
Nové pojetí tichavského kostela odpovídá potřebám obnovené liturgie svým architektonickým ztvárněním. Prostor hlavní lodi je široký a krátký, do vějíře tvarovaný tak, aby všichni věřící byli co nejblíž oltáři a bezprostředně mohli sledovat obřady. Dispozice je centrální, s oltářem čelem k věřícím. Proti němu jsou vějířovitě seskupeny lavice. Šikmá střecha tvoří uvnitř chrámu stropní podhled, který se zvyšuje směrem k oltáři a snižuje ke křestní a zpovědní kapli. Z kaple je široký průhled do hlavní lodi a na oltář a bohoslužbu lze odtud sledovat stejně jako z hlavní lodi. Zpovědnice je umístěna v nejnižším místě zešikmeného stropu. Pocit uvolnění a povznesení, s kterým člověk odtud vychází, je násoben vzestupnou linií zešikmeného stropu, který odtud stoupá směrem k oltáři. Vše tu má svůj řád a gradaci, zaměřenou k liturgickému poslání. Podél zadní stěny hlavní lodi, mírně zakulacené, je ze stropu na ocelových lanech zavěšen kůr, který se jakoby bez tíže lehounce vznáší v prostoru. A bez tíže je tu hudba i hlas. Nezkresleno technickým zesilovacím zařízením, je zde i nejtišší pronesené slovo dobře slyšitelné. Dokonalé akustiky bylo dosaženo nerovnoběžným postavením stropů a stěn, obepínajících akustický prostor.
Přirozeného účinu dosahuje i osvětlení chrámu. Kromě velkého okna po obou stranách presbytáře a velkého okna na kůru bylo dáno osvětlení lidské měřítko: Podle výšky lidského těla jsou tu komponována okénka v zadní stěně chrámové lodi, s výhledem do kraje. Nad nimi se indiferentní svítidla spojují v poklidném účinu s dobrým laděním barev, povrchovým řešením stěn kostela, v nichž nejkrásnější účin má dřevo. Stropy a krov kostela jsou ze železobetonu, ale podbíjení stropů tvoří přírodní jasanové latě. Tichavské jasany daly své štíhlé kmeny stropům a duby se proměnily v kostelní lavice se sklopnými klekadly na bílé mramorové podlaze. Z dlaně kraje bylo přijato téměř vše, z čeho byla tvořena stavba. Základy, podnož a věž jsou zbudovány ze žulových kvádrů z Žulové na Jesenicku, zdi z masívních pálených cihel z Bašky. Všechno to, spolu s krytinou z mědi, přetrvá čas.
Loni v prosinci, v předvečer svátku svatého Mikuláše, v předvečer tradiční tichavské pouti, rozhlaholil se na věži nového právě vysvěceného tichavského kostela zvon Mikuláš. K poctě a radosti všech, kdo se o nový kostel zasloužili. Dílo se podařilo. A dva Laši si šťastně podali ruku. Místečan architekt Šlapeta a – za všechny ostatní, v lašském kroji a s kyticí – Tichavjan Fojtík.
Starobylý dřevěný kostelíček býval pýchou Tichavských. Jejich slávou bude teď tento nový, žulový, u jehož vchodu hlásá prostá deska, že co oheň vzal, lid postavil znovu.
FRANTIŠEK M. LIŠKA