Zahájení nového školního roku
Dětem začal nový školní rok, který jsme zahájili na této nedělní mši svaté svěcením aktovek a školních batohů. Dnešní den také byla v Římě svatořečena Matka Tereza. A tak děti v obětním průvodu připomněly její každodenní život:
Matka Tereza i ostatní sestry vstávaly hodně brzy v 4.40 hodin! Každý den začínaly modlitbou. Jak často se nám nechce z postele, a to vstáváme mnohem později než ona! Možná za náma musí maminka chodit i několikrát, než opravdu vstaneme. Zkusme si vzpomenout na Matku Terezu. Ona vstala s chutí a radostí a po modlitbě se hned pouštěla do práce. Mohli bychom to dělat jako ona?
Pro Matku Terezu byla nejdůležítější modlitba. Považovala za modlitbu všechno, co dělala – žila s Pánem čtyřiadvacet hodin denně, potkávala se s ním v chudých a nemocných, ve všech, kterým sloužila. Dokážeme i my, při všem, co děláme, v kostele, ve škole, na hřišti, doma, na výletě či s kamarády myslet na Pána?
Matka Tereza byla učitelka. Narodila se v Albánii, ale její první učitelské místo bylo v Indii. Nejprve učila žákyně z bohatších rodin. Byl oblíbena a i ona měla své žačky ráda. Stále ale toužila odejít mezi chudé a pomáhat právě jim. Když se pak ve svých 38 letech ocitla na ulici mezi nejchudšími, opět začala učit. Tentokrát to byly děti, které nikdy předtím neměly v ruce mýdlo nebo hřeben, natož tužku a papír. Psát se učily tak, že Matka Tereza klacíkem malovala písmenka do písku. A byly z toho nadšené! Nám už tužky nechybí, nechybí nám ani aktovky, boxy se svačinou a zdravé láhve. Kéž by v nás Matka Tereza probouzela také přirozenou radost z poznávání a učení.
Matka Tereza se starala o děti, které žily na ulici. Bez mámy a bez táty. Dávala jim jíst, učila je, byla jim náhradní matkou. Jednou se stalo, že z kuchyně přišla sestra a řekla, že namají vůbec žádné jídlo. Sklad je prázdný. Matka Tereza jí na to odpověděla: „Jdi do kaple a řekni to Ježíši“. V ten den dostaly sestry jídlo z ostatních škol v Kalkatě, které byly z nějakého důvodu zavřeny, a jídlo jim zbylo. Jak snadno máme pocit, že je všechno ztraceno, když se věci nedějí tak, jak bychom si přáli. Kéž bychom i my spolu s Matkou Terezou, dokázali plně důvěřovat Bohu, ať se děje, co se děje.
Sama měla jen dvě obyčejné sárí, sandály, růženec a Bibli. Jedla to, co jedli nejchudší lidé, přesto dokázala vybudovat nemocnice, útulky pro sirotky, domy pro umírající, obce pro lidi s malomocenstvím, a to po celém světě! Rukama jí prošly miliardy dolarů, ale sama z toho pro sebe neměla nic. Všechno dala potřebným. Dokážeme se dělit – se sourozenci, s kamarády, spolužáky? Není radost z toho, že jsme někomu pomohli, podělili se, větší, než když si necháme všechno jen pro sebe?
Každodenně se potkávala s bolestí, smrtí, únavou, strachem, úzkostí. Každodenně pracovala s vypětím všech sil. Zažívala také vnitřní prázdnotu. Pocity, jako by ji Bůh opustil. Přestože uvnitř někdy cítila prázdno a bolest, navenek z ní vyzařovala radost a důvěra v Boha. Svým sestrám pak připomínala: „Nikdo od vás nesmí odejít, aniž by byl trochu šťastnější.“ Někdo dokonce řekl, že radost panuje všude, kde Misionářky lásky působí – šíří se jako vůně a je velmi nakažlivá. Kéž se i my dokážeme touto vůní nakazit.
Matka Tereza často vyzývala k ochraně nenarozených dětí nebo těch, které rodiče opustili po porodu. I při příležitosti převzetí Nobelovy ceny míru v Oslu v roce 1979 mimo jiné kritizovala umělé potraty. Když vidíme, že je třeba se někoho zastat, uděláme to? Třeba ve třídě, mezi spolužáky nebo kamarády? Dokážeme zasáhnout nebo alespoň přivolat silnějšího, když je někomu ubližováno?
„Musíme milovat, až to bolí! Nestačí říct: Miluji. Musíme tuto lásku vložit do konkrétních skutků. Milovat musí být tak normální, jako je žít, jako je dýchat den po dni až do smrti. Dej Bůh, abychom byli takto normální!“ Říkala Matka Tereza.
Jak snadno kvůli nějaké hlouposti řekneme: „Nemám tě rád“ a ani si neuvědomíme, že to člověka bolí...
Sestry Matky Terezy zakončovaly svůj den adorací. Spát chodily v deset hodin večer, po více než patnácti hodinách práce.
Jak často se nám nechce večer spát! Jenomže většinou bychom se spíš koukali na televizi nebo si hráli. Kéž nám Matka Tereza pomáhá, abychom celý uplynulý den dokázali dobře předat Bohu a svěřit mu celou následující noc.